Po nastoupení dovnitř a spatření známých tváří z knihovny v Čadci, jsme viděli, že jsme tu správně a společně jsme vyrazili na Bílý kříž, odkud mělo začít naše přeshraniční putování. Po nezbytné vítací proceduře všech starých i budoucích známých jsme se nechali zvěčnit na prezenční fotografii.

Naši odborní průvodci: pan doktor Langer a Vojtěch Bajer nám popovídali o historii turistického střediska Bílý kříž, o krajině a přírodních zajímavostech okolo. U hraničního kamene, kde se střetávaly hranice Uherska, Slezka a Moravy jsme se dověděli hodně zajímavých informací o životě lidí, kteří zde žili v minulých obdobích. O jejich nelehkých osudech i pověstech, které se k tomuto odlehlému koutu vztahují.

Potom jsme vyrazili po hřebenovce směrem na Konečnou, kam nám mezitím ujely naše autobusy. I když cesta po lesní cestě nebyla nijak náročná, ve výhodě byli ti, kteří měli pořádnou turistickou obuv. Při pochodu bylo vhodné se, kromě kochání krásnou přírodou, podívat občas i pod nohy, neboť na trase se nacházely kameny, pařezy a podobné překážky. Našli se sice i takoví cestovatelé, kteří se docela úspěšně věnovali i hledání hub. Turistická cesta se vinula hned po moravské a zase po slovenské straně. Kdybychom museli každý přechod hranice zaznačit do pasu, měli jsme těch razítek aspoň padesát. Jedna z mála výhod EU je, že tato nákladně obnovená a vyznačená hranice je opět zbytečná.

Zajímavostí této oblasti je, to že do některých chalup na slovenské straně se lze dostat pouze cestou z Moravy a naopak. Obzvlášť mne zaujal jeden domeček na slovenské straně, jehož obyvatelé po sejití se schůdků před dveřmi se ocitnou na Moravě, pokud mezitím nezakopli o hraniční kámen těsně pod schůdky.

Tlumočníka, kterého jsem si vezl s sebou do ciziny, jsem vůbec nepotřeboval, neboť jsem si se všemi dobře dorozuměl. Mít souseda, se kterým si člověk rozumí, je vždy velké terno. Moje přeshraniční spolupráce probíhala asi následovně: stoupli jsme si k hraničnímu kamenu z moravské strany a soused ze Slovenska nám podal štamprlku se slovenským lidovým nápojem – borovičkou. Na oplátku jsme mu zase nalili něco ze zkapalněného ovoce z Valašska. Kéž by byla vždycky taková spolupráce na všech hranicích světa! Vůbec nám nevadilo, že se počasí zhoršilo a začalo pršet. Asi pan ředitel knihovny při objednávání počasí nepřiložil Sv. Petrovi k žádosti příslušné "kulaté razítko", nebo tučnou obálku.

Po příchodu na Konečnou nastalo loučení s našimi zahraničními přáteli. Vmáčkli jsme se do autobusu jedoucího do Rožnova, a než jsme se vzpamatovali z dojmů tohoto krásného dne, byli jsme doma. Po vystoupení z autobusu naše nadšení zchladil deštík, který trpělivě čekal na náš návrat domů.

Přál bych si, aby tato setkání pokračovala i v příštích letech a aby je nezadusil nedostatek zájmu, případně přebytek úsporných opatření.

Jan Surý